a čím se stane, až vyroste. Tím nevědomě upevňují sociální očekávání, která

jsou často ve spojení s pohlavím dítěte („Z tebe bude ale silný chlapík.“).

Rodiče předávají dítěti svoji kulturní zkušenost a jsou nositeli kulturní

kontinuity. Zároveň tak předpokládají i určitou stabilitu kulturního systému

(svět bude pro naše dítě stejný jako pro nás), což je předpoklad mylný, pro–

tože kulturní prostředí se neustále mění. To může být pozdějším zdrojem

mezigeneračních konfliktů, protože rodiče předpokládají, že „svět zůstává

stejným“ a platí stejná pravidla a názory jako za doby jejich mládí.

Kulturní antropolog Murphy poukazuje na odlišné vštěpování návyků,

které probíhá v souladu s duchem a zaměřením společnosti. Ve Spojených

státech či v jiných vyspělých kulturách si matky mohou vybrat, samozřejmě

pokud kojit mohou, zda budou své dítě kojit či zda mu dají mléko z kojene–

cké lahve. Stejně tak je to s učením chodit na nočník, kdy někteří američtí

rodiče vštěpují tento návyk již od šesti měsíců (nesmyslně brzy). Dítě se učí,

že musí ovládnout svá přirozená nutkání podle požadavků společnosti. Na–

opak v primitivních společnostech je většina dětí kojena, protože matka

nemá možnost krmit novorozence jinak. Kojení je běžné až do pěti let. Stej–

ně tak chození na nočník není známo, chování v tomto směru je uvolněné,

a až děti dorostou do věku, kdy toto chápou, dospělí je pošlou kousek od

obydlí. Stejně tak v primitivních společnostech mají matky mnohem více fy–

zického kontaktu se svým dítětem, nosí ho i při práci uvázané v šátku a dítě

je s matkou prakticky po celý den (v šátku i spí) (Murphy, 2004). Ve vyspě–

lých kulturách, ve kterých se matky vrací brzy do práce, jsou děti vedeny

k větší samostatnosti (např. se učí spát ve vlastních postýlkách či jsou vede–

ny ke kontrole vyměšování). Mají rovněž obecně méně fyzického kontaktu

se svou matkou či otcem a výchovu zčásti přebírají jesle či školky.

V posledních letech se objevuje trend návratu k určitým zvyklostem,

které jsou součástí života právě v primitivních kulturách. Máme na mysli

např. nošení dítěte v šátku, které je bezesporu velmi pozitivní a psycholo–

gové jej oceňují. Dítě matku cítí, vnímá blízkost kontaktu a má pocit bez–

pečí. Matka se však s dítětem musí pohybovat, dítě nemá moc rádo, pokud

se s ním v šátku pouze stojí. Často je pak nošení samoúčelné. Zde je rozdíl

v primitivních společnostech, kde nošení má svoji funkci a význam (matka

vykonává domácí práce a dítě neodkládá). Rodiče se snaží rovněž učit dítě

spát ve své postýlce prakticky již od narození. Dříve to nebylo možné, pro–

tože dítě od batolecího věku často sdílelo se sourozenci či s rodiči i jednu

postel. Dítě má návyk chodit k rodičům do postele z toho prostého důvodu,

37